Pohovor

Cyril seděl u baru a už dobrou hodinu usrkával první whisky. Nebyl to ten typ člověka, co má ve zvyku vysedávat po hospodách a už vůbec ne opíjet se do bezvědomí, ba naopak. Byl to čerstvý třicátník, který přišel nad skleničkou dobrého alkoholu pouvažovat nad tím, které svoje vlastnosti by na svém zítřejším pracovním pohovoru měl vyzdvihnout tak, aby na jeho konci neslyšel to už notoricky známé "My se vám ozveme."

Jak zjistil díky svému známému, konkurence byla značná. Spolu s ním se na pozici telefonního bankéře v místní Komerční bance hlásilo i dalších 36 uchazečů. Peníze tam sice za moc nestály, ale věděl, že situace na dnešním trhu práce není nijak růžová, a že si tudíž nemůže až tak vybírat.

Ačkoli byl nedělní večer, v baru se to díky jakési narozeninové oslavě hemžilo mladými lidmi. Zprvu byl zpruzený, protože ho hlasité dovádění zúčastněných odvádělo od jeho myšlenek. To ho však brzy přešlo, když si k němu přisedla krásná, asi pětadvacetiletá plavovláska s narozeninovou čepičkou na hlavě.

"Ahoj, já jsem Klára", řekla s vlídným úsměvem na tváři.

Řekl si, že tohle už jeho mysl ignorovat nemůže a veškerou energii, kterou jeho mozek doteď využíval k úvahám spjatým s potenciálním zaměstnáním přesměroval na příchozí slečnu.

"Ahoj, Cyril", odpověděl rovněž s úsměvem.

"Nechceš se přidat k nám?" zeptala se, "sedíš tu sám už víc než hodinu"

Nebyl zrovna v rozpoložení, ve kterém se člověk chce účastnit divokých oslav, které často trvají až do rána. Přece jen musel být ráno fit, a tak se pokusil jít na to jinak.

"Jsem zrovna na odchodu, ale můžu ti nabídnout večerní procházku městem", navrhl rafinovaně.

Mladá kráska netušila, že se díky svému souhlasu za pár desítek minut ocitne u něj doma, kde se pomilují tak vášnivě, že si při svlékání šatů poraní tvář pod levým okem.

"Zatracenej zip", řekla s ublíženým výrazem ve tváři.

"Nic co by nespravila malá náplast", zareagoval pohotově Cyril.

Když bylo po všem, usnula s hlavou položenou na jeho hrudi a on si pomyslel, že nikdy předtím necítil líbeznější vůni než tu, která se i přesto že strávila předchozích pár hodin v baru, nesla z jejích vlasů. I když ji znal sotva pár hodin, nemohl se zbavit dojmu, že by to mohla být ta pravá. Už jen kvůli té zatracené vůni.

Když se ráno probudil, zjistil, že leží v posteli sám. Napřed ho napadlo, že se mu to všechno jen zdálo, ale potom ucítil, že se ve vzduchu pořád vznáší zbytky té kouzelné vůně. Kromě toho si všiml, že na nočním stolku leží použitý prezervativ.

Jeho zděšení bylo o to větší, když se podíval na budík, který ho informoval o tom, že ho v tom večerním zmatku zapomněl nařídit a že za necelých třicet minut má být na domluveném pohovoru v bance.

Rychle vstal, třemi tahy zubního kartáčku provedl ústní hygienu, oblékl si sako a vyběhl z bytu na tramvajovou zastávku před domem. Banka byla tramvají asi 15 minut cesty od jeho domu.

Cestou přemýšlel o tom, jak ten malér co nejrozumněji vysvětlit tak, aby se svým pětiminutovým zpozděním neeliminoval z výběrového řízení. Přistihl se však, že uvažuje i nad tím, proč Klára ráno tak záhadně zmizela.

Vyčítal si, že se jí nezeptal na příjmení, nebo alespoň kde pracuje. Vzpomněl si, že ona se včerejšího večera na práci zeptala jeho, ale styděl se jí říct, že je nezaměstnaný a tak raději rychle stočil téma jinam. Zoufale doufal, že ji ještě uvidí.

"Blbče", řekl si v duchu.

Když konečně doběhl do banky, recepční ho nasměrovala do místnosti v prvním patře, kde už ho podle jejích slov očekávali. Byla to konferenční místnost s velkým kulatým stolem uprostřed, kolem kterého bylo asi dvacet židlí. Na jedné straně stolu seděla tříčlenná komise sestavená z představitelů banky. Byl tam vedoucí oddělení, který měl ověřit jeho praktické zkušenosti, vedoucí pobočky, který se pohovorů účastnil čistě z formálních důvodů, a na svou pozici poměrně mladě vypadající HR manažerka, která měla vyhodnotit, zda kandidát vyhovuje představám firmy o způsobilém zaměstnanci.

Hned po vstupu do místnosti se omluvil s tím, že se zdržel, protože o ulici dál viděl zkolabovat člověka, kterému musel bezpodmínečně přivolat záchrannou službu. Připadalo mu to jako jeden z mála omluvitelných důvodů proč přijít pozdě na pracovní pohovor, i když si byl jistý, že kdyby býval v tramvaji přemýšlel víc o tomhle než o Kláře, tak že by vymyslel nějakou méně odsouzeníhodnou lež.

Vedoucí pobočky Cyrila ujistil, že je vše v pořádku a zdálo se, že i přes drobné komplikace, kdy si nemohl vzpomenout na to, jak v anglickém jazyce vysvětlit zákazníkovi, proč byl jeho účet zablokován, si při pohovoru vedl celkem dobře. Když z místnosti odešel, vedoucí oddělení se otočil k HR manažerce:

"Tak co myslíte?" zeptal se jí.

"Myslím, že tohle bude ten pravý", řekla a s bolestivou grimasou si z levé tváře strhla náplast.