Dopis z budoucnosti

Pamatuji, že v roce 2010 se začalo ve zvýšené míře upozorňovat na to, že pitná voda není obnovitelný zdroj a že díky neustále se rozšiřující lidské populaci jednoho dne dojde. Jelikož však voda stále byla bez obtíží k dispozici, nevěnovalo se tomuto problému příliš pozornosti.

V roce 2012 bylo na Zemi 7 miliard lidí a očekávalo se, že do roku 2050 jich přibudou další dvě miliardy. Média začala publikovat články upozorňující na to, že pokud bohaté státy nesníží spotřebu a světová populace nepřestane růst, nevyhne se Země ekonomickým a ekologickým katastrofám. Hlavy největších výrobních společností po celém světě však tehdy zajímal především zisk, a tak výroba, která spotřebovávala stamiliony litrů pitné vody ročně naopak ještě rostla. Tito lidé slepě spoléhali na to, že vodní krize se netýká jich, nýbrž přinejmenším příští generace, která si s ní nějakým způsobem poradí. Výjimku tvořily společnosti, které si před veřejností potřebovaly udržet určité sympatie a tak vymyslely své zelené kampaně, podle kterých se zavedla výroba z recyklovaných materiálů s nízkou spotřebou pitné vody a podobně. Později bohužel vyšlo na povrch, že tyto kampaně byly ve velké míře lživé.

V roce 2018 bylo na Zemi 8,5 miliardy lidí. Média již ve velkém upozorňovaly lid po celém světě na to, aby pitnou vodou neplýtvali a používaly ji pokud možno výhradně k pití. Výjimkou byla Afrika, kde se povstalci již kompletně ujali vlády a kontrolovali dodávky pitné vody po celém kontinentu. Většina zásob vody padla přímo povstalcům, zbytek potom otrokům v diamantových dolech, které představovaly hlavní zdroje jejich zisků. Předpokládalo se, že pitná voda vydrží do roku 2060.

V roce 2023 bylo na Zemi 11 miliard lidí. Odhad existence pitné vody spadl na rok 2055. Vlády zemí jednotně zavedly zákon, který měl kontrolovat další rozmnožování lidí tak, že kdo chtěl mít potomka, musel nejprve pod pohrůžkou odebrání plodu podat písemnou žádost. Žádosti bylo vyhověno u jednoho z tří tisíc žádajích párů. Velké světové společnosti měly daný roční plán spotřeby, kterého se musely držet, v opačném případě je čekaly finanční sankce. Později se ukázalo, že pokuty byly nižší, než případné ztráty na zisku, které hrozily kvůli omezené spotřebě, tyto nařízení se proto většinou ignorovaly.

V roce 2028 bylo na Zemi 13 miliard lidí. Vlády začaly tajit informace o zásobách vody, aby předešly panice. Zároveň ujišťovaly lid, že na řešení problému s nedostatkem pitné vody usilovně a nepřetržitě pracují tisíce vědců. Kontrola reprodukce lidí na nějakou dobu zpomalila růst obyvatelstva, lidé se však naučili systém obcházet a děti si pořizovaly takzvaně na vlastní pěst.

V roce 2035 bylo na Zemi 17 miliard lidí. Vlády zemí vydaly oznámení, že díky nezadržitelnému růstu populace zásoby pitné vody pro celé lidstvo postačují na pouhých pět let a nařídila z úsporných důvodů uzavřít vodárny po celém světě. Americký prezident se v televizním vysílání loučí slovy "God bless you all." Vypukla panika. To byl okamžik, kdy pitná voda začala mít větší cenu než zlato. Lidé během jediného dne vyrabovali z obchodů zásoby balených vod. Začal boj o život.

V roce 2043 byly na Zemi 2 miliardy lidí. Drtivá většina populace do tohoto roku zemřela na následky onemocnění spojených s nedostatkem pitné vody. Velká část lidí se také při boji o vodu povraždila navzájem. Kvůli nedostatku vody a pracovních sil padly systémy jako jsou školy, věznice, elektrárny nebo obchody. Jediné s čím se obchodovalo, byla voda. A jediné co mělo větší cenu, byl život.

Nyní, se počet lidské populace odhaduje na na pouhé miliony. Tito lidé žijí většinou v horách, kde získávají poslední zbytky vody z horských pramenů a jezírek. Proslýchá se, že světové vlády po vypuknutí paniky vyčlenili několik desítek svých vědců a na neznámém místě stále vyvíjejí efektivní systém pro obnovení zdrojů pitné vody. Nikdo však neví nic určitého a naše zásoby se krátí. Posílám tento dokument strojem času zpět do doby, kdy bylo možné všem těmto událostem předejít a doufám, že se dostane k rukám lidem, kteří mají tu moc zachránit svět.

Peter Ripe
Někde v Alpách
Podzim 2049

Cesta domů

Ctirad jel ve svém stříbrném Porsche Cayenne po dálnici D1 směrem z Brna do Prahy. Vracel se z každoročně konaného srazu malířů na volné noze a byl rád, že už míří domů.  Cestou si v duchu říkal, že jeho malířské portfolio, které během roku vytvořil, by letos bylo bezkonkurenčně nejlepší, nebýt ovšem toho náfuky z Plzně, který dle svých slov "zcela promyšleně nakreslil abstraktní obraz vyjadřující naději". Ctirad měl však silné podezření, že se mu na plátno jen nedopatřením rozlila plechovka s barvou.

Ať tak či onak, byl rád, že se srazu zúčastnil. Malování bylo jedním z jeho mála koníčků, které ho skutečně naplňovaly a díky kterým mohl alespoň na chvíli uniknout ze stereotypních rolí manžela, otce a zubaře.

Míjel zrovna sjezd na Velké Meziříčí, když v dálce zahlédl postávat stopařku. Už z dálky bylo vidět, že jí nebude víc než pětadvacet. Měl před sebou ještě kus cesty a Frekvence 1 - kde už poněkolikáté omílali cosi o již čtvrtém nalezeném ženském těle v lesích podél dálnice - už ho pomalu začínala nudit.

"Ale proč ne...", řekl si pro sebe nahlas, ztlumil rádio a zastavil v odstavném pruhu pár metrů od stopařky.

"Dobrý den", pozdravila s úsměvem ve dveřích. "Jedete do Prahy?"

"Jedu, račte přisednout", odpověděl Ctirad.

Snažil se, aby z jeho hlasu byla cítit jakási galantnost. Nechtěl, aby si o něm myslela, že je jeden z těch, co jí budou během cesty dělat návrhy a plést si její stehno s řadící pákou.

"Jak dlouho jste tam venku stopovala?" zeptal se jí.

"Půl druhý hodiny", postěžovala si.

"Neměla byste jezdit stopem vůbec", pokáral ji skoro otcovsky, "Zrovna před chvílí v rádiu říkali, že v poslední době nacházejí podél dálnice mrtvá těla".

"Viděla jsem to ve zprávách", kývala souhlasně hlavou. "Prej všechny ty holky měly odřezaný oční víčka a byly znásilněný", řekla s neskrývaným odporem v hlase.

"A to se nebojíte?", zeptal se jí překvapeně.

"Tak za prvý bych nevlezla do auta k nějakýmu individuu, a za druhý u sebe nosim pepřák", odpověděla. "A vy vypadáte jako slušnej člověk", dodala s úsměvem.

Ctiradovi to zalichotilo.

Během cesty se ukázalo, že jela stopem, protože byla ve Velkém Meziříčí na koncertě, kde bohužel bezmyšlenkovitě utratila u překupníka veškeré své peníze za vstupenku, takže už jí nezbyla ani koruna na cestu zpátky.

"Snad ten koncert stál alespoň za to", poznamenal Ctirad.

"Stál", ujistila ho.

Jakmile konečně dorazil večer domů, osprchoval se, nahlédnutím škvírou ve dveřích zkontroloval spící dceru a ulehl do postele vedle manželky. Pořád ještě cítil v očích to nepříjemné pálení pepřového spreje.

Pohovor

Cyril seděl u baru a už dobrou hodinu usrkával první whisky. Nebyl to ten typ člověka, co má ve zvyku vysedávat po hospodách a už vůbec ne opíjet se do bezvědomí, ba naopak. Byl to čerstvý třicátník, který přišel nad skleničkou dobrého alkoholu pouvažovat nad tím, které svoje vlastnosti by na svém zítřejším pracovním pohovoru měl vyzdvihnout tak, aby na jeho konci neslyšel to už notoricky známé "My se vám ozveme."

Jak zjistil díky svému známému, konkurence byla značná. Spolu s ním se na pozici telefonního bankéře v místní Komerční bance hlásilo i dalších 36 uchazečů. Peníze tam sice za moc nestály, ale věděl, že situace na dnešním trhu práce není nijak růžová, a že si tudíž nemůže až tak vybírat.

Ačkoli byl nedělní večer, v baru se to díky jakési narozeninové oslavě hemžilo mladými lidmi. Zprvu byl zpruzený, protože ho hlasité dovádění zúčastněných odvádělo od jeho myšlenek. To ho však brzy přešlo, když si k němu přisedla krásná, asi pětadvacetiletá plavovláska s narozeninovou čepičkou na hlavě.

"Ahoj, já jsem Klára", řekla s vlídným úsměvem na tváři.

Řekl si, že tohle už jeho mysl ignorovat nemůže a veškerou energii, kterou jeho mozek doteď využíval k úvahám spjatým s potenciálním zaměstnáním přesměroval na příchozí slečnu.

"Ahoj, Cyril", odpověděl rovněž s úsměvem.

"Nechceš se přidat k nám?" zeptala se, "sedíš tu sám už víc než hodinu"

Nebyl zrovna v rozpoložení, ve kterém se člověk chce účastnit divokých oslav, které často trvají až do rána. Přece jen musel být ráno fit, a tak se pokusil jít na to jinak.

"Jsem zrovna na odchodu, ale můžu ti nabídnout večerní procházku městem", navrhl rafinovaně.

Mladá kráska netušila, že se díky svému souhlasu za pár desítek minut ocitne u něj doma, kde se pomilují tak vášnivě, že si při svlékání šatů poraní tvář pod levým okem.

"Zatracenej zip", řekla s ublíženým výrazem ve tváři.

"Nic co by nespravila malá náplast", zareagoval pohotově Cyril.

Když bylo po všem, usnula s hlavou položenou na jeho hrudi a on si pomyslel, že nikdy předtím necítil líbeznější vůni než tu, která se i přesto že strávila předchozích pár hodin v baru, nesla z jejích vlasů. I když ji znal sotva pár hodin, nemohl se zbavit dojmu, že by to mohla být ta pravá. Už jen kvůli té zatracené vůni.

Když se ráno probudil, zjistil, že leží v posteli sám. Napřed ho napadlo, že se mu to všechno jen zdálo, ale potom ucítil, že se ve vzduchu pořád vznáší zbytky té kouzelné vůně. Kromě toho si všiml, že na nočním stolku leží použitý prezervativ.

Jeho zděšení bylo o to větší, když se podíval na budík, který ho informoval o tom, že ho v tom večerním zmatku zapomněl nařídit a že za necelých třicet minut má být na domluveném pohovoru v bance.

Rychle vstal, třemi tahy zubního kartáčku provedl ústní hygienu, oblékl si sako a vyběhl z bytu na tramvajovou zastávku před domem. Banka byla tramvají asi 15 minut cesty od jeho domu.

Cestou přemýšlel o tom, jak ten malér co nejrozumněji vysvětlit tak, aby se svým pětiminutovým zpozděním neeliminoval z výběrového řízení. Přistihl se však, že uvažuje i nad tím, proč Klára ráno tak záhadně zmizela.

Vyčítal si, že se jí nezeptal na příjmení, nebo alespoň kde pracuje. Vzpomněl si, že ona se včerejšího večera na práci zeptala jeho, ale styděl se jí říct, že je nezaměstnaný a tak raději rychle stočil téma jinam. Zoufale doufal, že ji ještě uvidí.

"Blbče", řekl si v duchu.

Když konečně doběhl do banky, recepční ho nasměrovala do místnosti v prvním patře, kde už ho podle jejích slov očekávali. Byla to konferenční místnost s velkým kulatým stolem uprostřed, kolem kterého bylo asi dvacet židlí. Na jedné straně stolu seděla tříčlenná komise sestavená z představitelů banky. Byl tam vedoucí oddělení, který měl ověřit jeho praktické zkušenosti, vedoucí pobočky, který se pohovorů účastnil čistě z formálních důvodů, a na svou pozici poměrně mladě vypadající HR manažerka, která měla vyhodnotit, zda kandidát vyhovuje představám firmy o způsobilém zaměstnanci.

Hned po vstupu do místnosti se omluvil s tím, že se zdržel, protože o ulici dál viděl zkolabovat člověka, kterému musel bezpodmínečně přivolat záchrannou službu. Připadalo mu to jako jeden z mála omluvitelných důvodů proč přijít pozdě na pracovní pohovor, i když si byl jistý, že kdyby býval v tramvaji přemýšlel víc o tomhle než o Kláře, tak že by vymyslel nějakou méně odsouzeníhodnou lež.

Vedoucí pobočky Cyrila ujistil, že je vše v pořádku a zdálo se, že i přes drobné komplikace, kdy si nemohl vzpomenout na to, jak v anglickém jazyce vysvětlit zákazníkovi, proč byl jeho účet zablokován, si při pohovoru vedl celkem dobře. Když z místnosti odešel, vedoucí oddělení se otočil k HR manažerce:

"Tak co myslíte?" zeptal se jí.

"Myslím, že tohle bude ten pravý", řekla a s bolestivou grimasou si z levé tváře strhla náplast.