Cyril seděl u baru a už dobrou hodinu usrkával první whisky.
Nebyl to ten typ člověka, co má ve zvyku vysedávat po hospodách a už vůbec ne
opíjet se do bezvědomí, ba naopak. Byl to čerstvý třicátník, který přišel nad
skleničkou dobrého alkoholu pouvažovat nad tím, které svoje vlastnosti by na
svém zítřejším pracovním pohovoru měl vyzdvihnout tak, aby na jeho konci
neslyšel to už notoricky známé "My se vám ozveme."
Jak zjistil díky svému známému, konkurence byla značná.
Spolu s ním se na pozici telefonního bankéře v místní Komerční bance hlásilo i
dalších 36 uchazečů. Peníze tam sice za moc nestály, ale věděl, že situace na
dnešním trhu práce není nijak růžová, a že si tudíž nemůže až tak vybírat.
Ačkoli byl nedělní večer, v baru se to díky jakési
narozeninové oslavě hemžilo mladými lidmi. Zprvu byl zpruzený, protože ho
hlasité dovádění zúčastněných odvádělo od jeho myšlenek. To ho však brzy
přešlo, když si k němu přisedla krásná, asi pětadvacetiletá plavovláska s
narozeninovou čepičkou na hlavě.
"Ahoj, já jsem Klára", řekla s vlídným úsměvem na
tváři.
Řekl si, že tohle už jeho mysl ignorovat nemůže a veškerou
energii, kterou jeho mozek doteď využíval k úvahám spjatým s potenciálním
zaměstnáním přesměroval na příchozí slečnu.
"Ahoj, Cyril", odpověděl rovněž s úsměvem.
"Nechceš se přidat k nám?" zeptala se, "sedíš
tu sám už víc než hodinu"
Nebyl zrovna v rozpoložení, ve kterém se člověk chce
účastnit divokých oslav, které často trvají až do rána. Přece jen musel být
ráno fit, a tak se pokusil jít na to jinak.
"Jsem zrovna na odchodu, ale můžu ti nabídnout večerní
procházku městem", navrhl rafinovaně.
Mladá kráska netušila, že se díky svému souhlasu za pár
desítek minut ocitne u něj doma, kde se pomilují tak vášnivě, že si při
svlékání šatů poraní tvář pod levým okem.
"Zatracenej zip", řekla s ublíženým výrazem ve
tváři.
"Nic co by nespravila malá náplast", zareagoval
pohotově Cyril.
Když bylo po všem, usnula s hlavou položenou na jeho hrudi a
on si pomyslel, že nikdy předtím necítil líbeznější vůni než tu, která se i
přesto že strávila předchozích pár hodin v baru, nesla z jejích vlasů. I když
ji znal sotva pár hodin, nemohl se zbavit dojmu, že by to mohla být ta pravá.
Už jen kvůli té zatracené vůni.
Když se ráno probudil, zjistil, že leží v posteli sám.
Napřed ho napadlo, že se mu to všechno jen zdálo, ale potom ucítil, že se ve
vzduchu pořád vznáší zbytky té kouzelné vůně. Kromě toho si všiml, že na nočním
stolku leží použitý prezervativ.
Jeho zděšení bylo o to větší, když se podíval na budík,
který ho informoval o tom, že ho v tom večerním zmatku zapomněl nařídit a že za
necelých třicet minut má být na domluveném pohovoru v bance.
Rychle vstal, třemi tahy zubního kartáčku provedl ústní
hygienu, oblékl si sako a vyběhl z bytu na tramvajovou zastávku před domem. Banka
byla tramvají asi 15 minut cesty od jeho domu.
Cestou přemýšlel o tom, jak ten malér co nejrozumněji
vysvětlit tak, aby se svým pětiminutovým zpozděním neeliminoval z výběrového
řízení. Přistihl se však, že uvažuje i nad tím, proč Klára ráno tak záhadně
zmizela.
Vyčítal si, že se jí nezeptal na příjmení, nebo alespoň kde
pracuje. Vzpomněl si, že ona se včerejšího večera na práci zeptala jeho, ale
styděl se jí říct, že je nezaměstnaný a tak raději rychle stočil téma jinam. Zoufale
doufal, že ji ještě uvidí.
"Blbče", řekl si v duchu.
Když konečně doběhl do banky, recepční ho nasměrovala do
místnosti v prvním patře, kde už ho podle jejích slov očekávali. Byla to
konferenční místnost s velkým kulatým stolem uprostřed, kolem kterého bylo asi
dvacet židlí. Na jedné straně stolu seděla tříčlenná komise sestavená z představitelů
banky. Byl tam vedoucí oddělení, který měl ověřit jeho praktické zkušenosti,
vedoucí pobočky, který se pohovorů účastnil čistě z formálních důvodů, a na
svou pozici poměrně mladě vypadající HR manažerka, která měla vyhodnotit, zda
kandidát vyhovuje představám firmy o způsobilém zaměstnanci.
Hned po vstupu do místnosti se omluvil s tím, že se zdržel,
protože o ulici dál viděl zkolabovat člověka, kterému musel bezpodmínečně přivolat
záchrannou službu. Připadalo mu to jako jeden z mála omluvitelných důvodů proč
přijít pozdě na pracovní pohovor, i když si byl jistý, že kdyby býval v
tramvaji přemýšlel víc o tomhle než o Kláře, tak že by vymyslel nějakou méně
odsouzeníhodnou lež.
Vedoucí pobočky Cyrila ujistil, že je vše v pořádku a zdálo
se, že i přes drobné komplikace, kdy si nemohl vzpomenout na to, jak v
anglickém jazyce vysvětlit zákazníkovi, proč byl jeho účet zablokován, si při
pohovoru vedl celkem dobře. Když z místnosti odešel, vedoucí oddělení se otočil k
HR manažerce:
"Tak co myslíte?" zeptal se jí.
"Myslím, že tohle bude ten pravý", řekla a s bolestivou
grimasou si z levé tváře strhla náplast.
